ODHALTE TAJEMSTVÍ SVÉHO TĚLA

Dle nového zákona o zdravotních službách (momentálně ve schvalovacím procesu sněmovny) bude možné očkovat (nejen dětí, ale i dospělých) i proti vůli pacienta nebo jeho zákonných zástupců. Navrhujeme proto z návrhu vypustit § 38 odst. 7 ve znění: „Bez souhlasu pacienta nebo zákonného zástupce pacienta lze poskytnout též jiné zdravotní služby, stanoví-li tak zákon o ochraně veřejného zdraví.“ Ostatně jak by se Ti líbilo být očkovaný např. na prasečí chřipku proti své vůli? Aneb právě tato TOTALITA se chýlí ve sněmovně ke schválení. Andy

Očkování (nejen dětí, ale i dospělých) bude možné provést i proti vůli pacienta nebo jeho zákonných zástupců

Návrh zákona upravuje možnost provést očkování i bez souhlasu či dokonce proti vůli pacienta nebo jeho zákonných zástupců. Takto výrazně neomezoval svobodu pacientů ani starý zákon o péči o zdraví lidu, který umožňoval nucenou péči jen v závažných případech bezprostředního ohrožení pacienta nebo jeho okolí. Návrh je také v rozporu s názorem Ústavního soudu, že očkování nesmí být vynucováno v případech, kdy je to v rozporu s přesvědčením osob. Úprava prakticky znamená, že lékař může beztrestně a bez předchozího upozornění vpíchnout do pacienta třeba kontroverzní vakcínu proti ptačí či prasečí chřipce. Stačí, že ji Ministerstvo zdravotnictví netransparentně zařadí vyhláškou mezi stanovená očkování.

Navrhujeme proto z návrhu vypustit § 38 odst. 7 ve znění: „Bez souhlasu pacienta nebo zákonného zástupce pacienta lze poskytnout též jiné zdravotní služby, stanoví-li tak zákon o ochraně veřejného zdraví.“

Toto ustanovení, které odkazuje na zákon o ochraně veřejného zdraví, totiž nemíří na nic jiného než na vynucení očkování. Nejde o povinné léčení a karanténu pacientů se závažným infekčním onemocněním, neboť na toto zákon pamatuje už v jiném svém ustanovení. Vzhledem k tomu, že nově pro stanovená očkování nebude třeba informovaný souhlas, lékaři nebudou mít ani povinnost poskytnout před očkováním informace a poučení o rizicích.

V současné době o tom, jaká očkování budou povinná, rozhoduje netransparentně Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s osobami napojenými na farmaceutické společnosti vyrábějící vakcíny. Nepřekvapí proto, že ministerstvo svou možnost nadužívá. Nepřiměřeně nařizuje očkování u nemocí, které nejsou přenosné z člověka na člověka (tetanus), nebo v rozporu s názory odborníků. Například Státní zdravotní ústav ve své studii nedoporučil očkování novorozenců proti hepatitidě B, přesto bylo následně zavedeno.[1][1] Plošné očkování novorozenců proti TBC zase dlouho kritizovaly odborné lékařské společnosti kvůli závažným vedlejším účinkům včetně úmrtí dětí, přesto bylo nahrazeno očkováním jen rizikových skupin až se značným zpožděním.[2][2]

Dosud však každý mohl u lékaře odmítnout očkování, o jehož prospěšnosti nebyl přesvědčen. Maximálně takovým lidem hrozila pokuta od hygienické stanice, avšak Nejvyšší správní soud v nedávném rozsudku dokonce zpochybnil i tuto sankci.[3][3]

Zavedení nuceného očkování by bylo zjevně nepřiměřené i s ohledem na situaci v západních evropských státech, kde je očkování typicky dobrovolné. Jen několik těchto států má očkování povinné, ale v mnohem menším rozsahu.[4][4] Rovněž Úmluva o lidských právech a biomedicíně stanoví, že nařizovat zákroky bez souhlasu lze pouze v nezbytných případech. Mezi ně těžko spadá očkování, které je preventivním zákrokem na zdravém člověku, který bezprostředně nikoho neohrožuje. Dosáhnout potřebné proočkovanosti pro ochranu veřejného zdraví lze docílit i bezplatným dobrovolným očkováním jako v Německu či Rakousku.

Závažným faktem zůstává, že stát u nás na rozdíl od řady jiných států stále nepřevzal odpovědnost za závažné nežádoucí účinky povinného očkování, mezi které patří i řada zdokumentovaných úmrtí dětí.[5][5] Takový stav jiné státy prohlásily za protiústavní.[6][6]