REBÉLIE PROTI POVINNÉMU OČKOVÁNÍ
Trestat rodiče za to, že chrání svoje děti, zní jako nesmysl. Ale jen do chvíle, než zabrousíte do Česka. Chcete odmítnout povinné očkování? Počítejte s pokutou. Podvolíte se a vaše dítě zemře na komplikace? Jste statistická anomálie. Stát je v každém případě z obliga.
Sotva utichla hysterie kolem prasečí chřipky, valí se na české rodiče další nátlaková vlna. Ohrozíte vlastní dítě i celou populaci! Nerozumíte tomu! Bič na vás! Přesně v tomhle duchu se znovu rozběhla debata o zavedení dobrovolného očkování. Než jí stát rychle zatnul tipec. Jakmile totiž Nejvyšší správní soud loni rozhodl, že trestání „neposlušných" rodičů stojí na hliněných nohou vyhláškové normy, vyrazilo ministerstvo do protiútoku. A před pár dny ohlásilo záměr zapracovat sankce za odmítnuté očkování přímo do zákona.
Faktem je, že drtivou většinu národa tohle drama ani za mák nevzrušuje. O prospěšnosti vakcinace nepochybuje devadesát devět procent tuzemských matek a otců, a pokud už si nějaká rizika komplikací připouštějí, berou je jako nutnou daň za ochranu dítěte před nakažením. Přesto by je tahle slepá důvěra v systém mohla jednou mrzet.
Rutina nás zabije
Do čtvrtého měsíce po narození byl malý Sebastian ukázkové miminko. Pár dní po očkování hexavakcínou ovšem nastala změna a chlapeček se zmítal v křečích, které nešlo utišit. Vyděšenou matku tehdy lékaři poslali domů s doporučením, aby při dalším očkování tlumila syna diazepamem. Stalo se. „To byla ta největší chyba. Od té doby byl velmi úzkostný a lekavý. Už nikdy nespal jako dřív a v noci proplakal i tři hodiny v kuse," líčí Michaela Skulinová začátek potíží.
Po roce jí v poštovní schránce přistála od pediatra další pozvánka. Tentokrát už byla reakce Sebastianova organismu mnohem dramatičtější. Zmodralé dítě se v křečích propínalo tak, že ho matka sotva udržela na rukou. A po suchém konstatování, že chlapec trpí následkem vakcinace hyperxcitabilním syndromem, zakázala další kolečko očkování sama neuroložka.
Jenže jeho stav se i přes konejšení ze strany lékařů nijak nelepšil. „Přestal verbálně i neverbálně komunikovat a půl roku nato měl v kartě diagnózu přerušení zdravého vývoje," popisuje Michaela.
Když se pak začala pídit po informacích sama, zjistila - jak později potvrdili i odborníci - že její dítě trpí autismem. „Jsem přesvědčená, že je to následkem vakcinace. Nechci tvrdit, že se jako autista nenarodil, to nevím. Ale vím, že do očkování hexavakcínou tomu nic nenasvědčovalo." S touhle verzí by ovšem většina českých odborníků nesouhlasila. Tedy až na výjimky. Souvislost vakcinace a autismu připouští třeba fyzioložka Anna Strunecká. „Není to sice jednoznačné a mnoho vědeckých studií prokázalo, že to možné není. Většinu z nich nicméně financovaly farmaceutické firmy, které vakcíny vyrábějí. Já naopak tvrdím, a se mnou i mnozí američtí odborníci, že to možné je."
Michaelu Skulinovou ale tahle hypotéza uklidní jen těžko. Čtyřletý Sebastian dodnes nekomunikuje, trpí hyperaktivitou a jeho vývoj je opožděný. A přestože se jeho matka nepovažuje za odpůrce očkování, zdravotnickému systému už nevěří. „Stát není schopen zajistit řádné vyšetření dětí, které mohou být oslabeny. Naopak si vynucuje plošné a rutinní očkování, odpovědnost však nesou sami rodiče. A ti často nemají dost informací. Já o rizicích nevěděla, vůbec mě nenapadlo se o ně zajímat."
I tohle je důvod, proč se stále více matek a otců rozhodlo „rebelovat". Protichůdné studie o účinnosti očkování, nedostatečné zmapování výskytu komplikací a nátlak ze strany státu a pediatrů z nich vychoval odpůrce něčeho, co má být pro jejich děti přínosem. A zatímco se většina zemí na západ od našich hranic pustila cestou dobrovolnosti, včetně kompenzací za negativní následky očkování, český stát teď ve svém paternalistickém postoji přitvrzuje.
„Osobně jsem potkala tři lidi, jimž po očkování zemřelo dítě. A lékaři jim řeknou - to víte, ale umírá třeba jen jedno z milionu. To mě jako matku vážně nezajímá, zvlášť když o negativech dopředu nevíte," kritizuje nízkou informovanost rodičů osmatřicetiletá Petra Sovová, která své dvě nejmladší ze sedmi dětí nedovolila ani přes riziko sankcí vakcinovat.
Výnosný kšeft
Když se ale na celý systém podíváte blíž, zjistíte, že nesrovnalostí v něm existuje víc. „V žádném případě nejsem odpůrce očkování, ale když stát před deseti lety zavedl do povinného očkovacího kalendáře žloutenku typu B, zvedlo mě to ze židle," vzpomíná lékař a otec čtyř dětí Lukáš Dostal. Nemoc, která se přenáší čerstvou krví nebo pohlavním stykem, totiž postihuje především narkomany a promiskuitně žijící lidi.
„Ale nikoli kojence. Riziko, že malé dítě onemocní žloutenkou, je podle jedné německé studie pětkrát nižší než riziko komplikací spojených s vakcinací. Její účinnost se naopak po několika letech snižuje a je nutné přeočkování," namítá lékař, kterého vzápětí pobouřilo zjištění, že plošné očkování nedoporučil ani odborný posudek, který si zadal sám stát. „Přesto o dva roky později rozhodl opačně. Žádné rozumné vysvětlení jsem od ministerstva nedostal, což mě vedlo k závěru, že za tím stál lobbing a pro někoho dobrý kšeft," dodává.
Stejně tak mu nepřijde jako dostatečný argument, že českou společnost by po zavedení dobrovolného systému stihla epidemie. „V případě očkování proti pneumokoku, které je dobrovolné a hrazené státem, se potvrdil opak - proočkováno je devadesát procent dětí."
Tahle pingpongová přestřelka by mohla pokračovat donekonečna. Jen o vakcinaci přitom nejde. „Pouze nedemokratická společnost má právo vyžadovat od svých občanů bezmeznou poslušnost - tedy i povinné očkování. Přesto však, nebo možná právě proto extrémně vysoká proočkovanost řadila bývalé Československo mezi země s běžnými dětskými infekcemi eliminovanými očkováním," píše na svém webu Vakcíny.net lékař Marek Petráš.
A nabízí elegantní řešení. „Stát může rozhodnout, že neočkované děti nepojistí, neboť jsou vystaveny riziku infekcí a navíc se samy stávají případným zdrojem infekce pro společnost." Demokracie se podle něj musí zbavit diktátu, ale zároveň nesmí doplácet na nezodpovědnost jedince. A to už zní líp než dnešní bojovka stát versus rodiče.
ZDROJ:
http://instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/jine/jehlou-do-mych-deti-nikdy_25834.html
