ŠKODA NA ZDRAVÍ ZPŮSOBENÁ POVINNÝM OČKOVÁNÍM
O ústavnosti či neústavnosti povinného očkování toho bylo v poslední době napsáno již dost (naposledy třeba J. Petrov ve Zdravotnickém fóru 2/2011), ale téměř nikdo zatím neotevřel téma s tím úzce související – kdo vlastně nese odpovědnost za škodu na zdraví, která vznikne pacientovi v důsledku podání očkovací látky. O tom, že řada očkovacích látek má negativní vedlejší účinky (a některé mohou dokonce zdraví pacienta poškodit trvale) není třeba polemizovat. O čem však již třeba polemizovat třeba je, je otázka, kdo případnou škodu na zdraví uhradí.
Představte si, že Vás stát nutí dělat něco, o co nemáte žádný zájem. A navíc přitom může vzniknout škoda jinému! A co víc – ještě je to zařízeno tak, že Vy (LÉKAŘ) tu škodu uhradíte. Absurdní? Nikoliv – možná interpretace následků zákoných povinností a odpovědnosti za škodu spojených s povinným očkováním.
Česká republika patří mezi ty země, které zájem na ochraně veřejného zdraví uplatňují prostřednictvím institutu povinného očkování. Povinné očkování je upraveno zákonem č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, resp. jeho prováděcím předpisem vyhláškou č.573/2006 Sb. o očkování proti infekčním nemocem. Stát po zákonných zástupcích dětí vyžaduje, aby své potomky nechali očkovat proti určitým druhům nemocí a neuposlechnutí trestá (k problematice postižitelnosti tohoto jednání se opakovaně vyjadřoval NSS a ÚS a i jsem tato rozhodnutí komentoval na těchto stránkách). Lékař pak při očkování plní povinnost stanovenou státem k ochraně veřejného zdraví a je tedy jakýmsi „vykonavatelem“ činnosti, kterou stát není schopen zajistit jinak než jeho prostřednictvím. A právě tak je úkol lékaře chápán ve všech civilizovaných zemích, pokud mají povinnné očkování.
Chápání postavení lékaře jako pouhého „vykonavatele veřejné moci“ je totiž velmi podstatné -zejména v okamžiku vzniku škody na zdraví u očkovaného pacienta. Jak tedy postupovat, vznikne-li v důsledku očkování pacientovi škoda na zdraví? Každá země k tomu přistupuje trochu jinak, ale všechny zcela odlišně od České republiky (a např. Slovenska) . Primárně byla žaloba vždy směřována proti výrobcům vakcíny. V zemích, kde existuje povinné očkování (USA a Velká Británie) byly postupem času vytvořeny „státní“ fondy, ze kterých jsou oběti nepříznivých následků očkování odškodňovány.
Puuze Česká republika je opět výjimkou. V poslední době se moží žaloby, kdy je škoda uplatňována přímo na lékaři prostřednictvím ustanovení § 421a OZ. O tomto ustanovení jsem se nedávno kriticky vyjadřoval a nezbývá, než pokračovat v této linii. Snahy postupovat podle § 421a jsou založeny na široké interpretaci tohoto ustanovení, kde zdravotnická zařízení byla shledána odpovědnými i za vedlejší účinky léků, které nejsou známy. Vedlejší škodlivé účinky vakcín tam tedy lze počítat také. Pro advokáty je použití § 421 OZ lákavé a zdá se být nejsnazší cestou. Ale jsem přesvědčen, že tomu tak není. Lékař je při očkování pouhým prostředníkem, vykonavatelem státní moci . Proto se domnívám, že stejně jako u vystavování lékařských posudků, je i v tomto případě lékař správním orgánem, nikoliv subjektem soukromého práva.
Pasivně legitomován v těchto sporech by podle mého názoru měl být stát, nikoliv přímo zdravotnické zařízení. Jen tato konstrukce odráží nadřazenou pozici státu při ochraně veřejného zdraví a jeho prosazování.
Na závěr si neodpustím, že takto pojímané použití § 421a OZ nutně vede k absurním závěrům a nespravedlnosti a nezbývá než opětovně existenci tohoto ustanovení odsoudit a těšit se na nový OZ.
REAKCE: Zuzana Candigliota31.1.2012 at 4.43
Zdravím,
odpovědnosti za nežádoucí účinky vakcín jsme se okrajově dotkli v analýze Právní systémy očkování dětí. Analýza právní úpravy vybraných evropských států. http://www.llp.cz/_files/file/publikace/Analyza_ockovani.pdf
„Neméně zajímavou otázkou je přístup státu k odškodnění těch dětí, kterým očkování (ať už
povinné či státem doporučované) způsobilo újmu na zdraví. Ty státy, které ponechávají
v otázce očkování dětí rodičům svobodu, většinou na tuto otázku pamatují, berou na sebe
odpovědnost a upravují způsob, kterým se mohou poškozené rodiny domoci náhrady škody
či újmy (Německo, Rakousko, Spojené království, výjimkou je Irsko, které tento systém
nemá). V Belgii odpovědnost státu za následky očkování dovodil soud i bez výslovné právní
úpravy. Paradoxně Česká republika, která nařizuje velký počet očkování jako povinná,
nejenže nemá systém pro odškodňování poškozených, ale vůbec na sebe nepřebírá za
následky očkování jakoukoli odpovědnost.“
Nicméně bych ráda poopravila jedno tvrzení v článku – ve Velké Británii povinné očkování není.
Vymáhání náhrady škody na zdraví po lékaři je nejen v rozporu s principy spravedlnosti, ale též je pro pacienta téměř nemožné. Lékař, který ví, že je za očkování odpovědný, tak nemá jakýkoliv zájem hlásit vedlejší účinky vakcín a naopak má zájem zapsat do zdr. dokumentace, že určité negativní projevy po očkování nemají s očkováním souvislost. V situaci takového konfliktu zájmů se poškozeným špatně vymáhá jakékoliv odškodnění.
Lékař, který by musel zaplatit odškodnění pacientovi za nežádoucí účinky státem nařizovaného očkování, se pak může domáhat úhrady po státu. V Itálii Ustavní soud došel k závěru, že situace, kdy stát nařizuje očkování a zároveň za něj nepřebírá odpovědnost, je protiústavní.
ZC