ZDRAVOTNÍ ZÁKROKY BEZ SOUHLASU PACIENTA
Vážené redakce,
jako rodiče malého dítěte nás zajímá mj. i oblast očkování a se znepokojením jsme zaznamenali následující velmi varující informaci kterou zjistili renomovaní odborníci z Ligy lidských práv – viz bod č. 6 Desatera překvapeného pacienta na:
Na projednání ve zdravotním výboru PS parlamentu ČR (viz pozvánka níže) totiž čeká zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Do návrhu zákona, který je již ve druhém čtení, vložilo Ministerstvo zdravotnictví následující nenápadnou větu:
§ 38/7:
Bez souhlasu pacienta nebo zákonného zástupce pacienta lze poskytnout též jiné zdravotní služby, stanoví-li tak zákon o ochraně veřejného zdraví.
Ustanovení tohoto § však neříká nic jiného, než to, že po nabytí jeho účinnosti bude možné provádět veškerá preventivní očkování bez souhlasu pacienta nebo jeho zákonného zástupce. Jinými slovy, stát si bude moci očkování vynutit proti vůli jeho obyvatel. Jinou zdravotní službou, upravenou v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, je totiž právě jen a pouze očkování. Ostatní zdravotní služby poskytované bez souhlasu jako např. karanténa či izolace jsou přitom zařazeny samostatně v § 38/1 navrženého zákona.
Ministerstvo zdravotnictví se tedy zjevně rozhodlo naprosto netransparentním způsobem zařadit k těmto službám také preventivní očkování, ale provedlo to tak, že ho výslovně neuvedlo v § 38/1 mezi jinými službami poskytovanými bez souhlasu, avšak provedlo to na první pohled nic neříkajícím nenápadným odkazem na zákon o ochraně veřejného zdraví.
Ať už to byl ze strany Ministerstvo zdravotnictví cílený záměr zmást laickou veřejnost a potažmo i zákonodárce nebo šlo pouze o předpoklad, že v praxi bude vynutitelnost používána pouze ve výjimečných případech, ani jedno není pro nás jako rodiče a občany přijatelné (vynutitelné by pak bylo i očkování dospělých např. proti prasečí chřipce apod. pokud by bylo ministerstvem zařazeno ve vyhlášce). Mimo fakt, že režim vynucování zákroku na zdravém a okolí ničím neohrožujícím jednotlivci je v poměrech demokratické společnosti zcela nepřijatelný, tak je v současné době v podstatě neplatná (neúčinná) i samotná vyhláška stanovující jednotlivá očkování. Nejvyšší správní soud v létě loňského roku totiž konstatoval v rozsudku č.j. 3 Ads 42/2010 – 92 nemožnost sankcionovat porušení povinnosti podrobit se pravidelnému očkování podle platného práva, kdy uznal námitku rodičů - stěžovatelů, že úprava povinného očkování obsažená v podzákonném předpise (vyhlášce Ministerstva zdravotnictví ČR) je z hlediska lidsko-právních předpisů nedostatečná. Přesto, že tedy již zhruba 1 rok trvá stav, kdy očkování není povinné (resp. nelze za neočkování udělovat sankce), nedošlo k žádnému výraznějšímu poklesu v proočkovanosti obyvatelstva ČR. Dosáhnout potřebné proočkovanosti pro ochranu veřejného zdraví lze docílit i bezplatným dobrovolným očkováním jako je tomu v jiných státech EU, což současný defacto nepovinný režim potvrzuje.
Navržená úprava dále odporuje doporučením Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády ČR pro lidská práva, který na svých zasedáních kladně vyjadřuje k možnému přechodu k dobrovolnému očkovacímu schématu, které by ostatně zařadilo ČR mezi ostatní vyspělé státy západní Evropy.
Navržená úprava odporuje také doporučením Zpráv o stavu lidských práv v ČR v roce 2009 a 2010, které kritizují i současný systém z hlediska jeho možného rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně.
Je proto s podivem, že o takovémto legislativním úletu média veřejnost neinformují. Případně se spokojí s tvrzeními poslanců typu:
Vážená paní, pacient ev. jeho zákonný zástupce musí být vždy poučen o výkonu, vyjma přesně vyjmenovaných stavů. Jelikož očkování dětí dle očkovacího kalendáře není akutní výkon (nespadá do kategorie neodkladné péče), bude muset lékař vždy zákonného zástupce informovat a poučit. Nebude-li zákonný zástupce s očkováním souhlasit, bude to muset lékař mít náležitě zdokumentováno ve zdravotní dokumentaci pacienta včetně reversu (informovaný nesouhlas) podepsaného pacientem či zákonným zástupcem, případně 2 svědky, odmítne-li zákonný zástupce revers podepsat. Očkování není vždy pouze preventivním výkonem na zdravém člověku. Existují i pasivní očkování (např. převod protilátek). Ty se podávají lidem, kteří již mohou být v inkubační době daného onemocnění nebo již mohou býti nemocní. V těchto případech již může jít o ohrožení veřejného zdraví a k tomu je zapotřebí odst. 7 § 38. (Příkladem mohou být hemorhagické horečky známé třeba z amerických filmů). Stejně tak výše zmiňovaný odstavec může být důležitý v případě války za použití biologických zbraní. (citace z odpovědi nejmenované poslankyně)
Jestliže jako novináři takovéto tvrzení nekonfrontujete s realitou, pak to je od Vás neprofesionální přístup. Skutečně kvalitní novinářská práce by měla spočívat v tom, že se nenechám opít rohlíkem a takovéto vysvětlení podrobím dalšímu zkoumání. Proto Vás jako zástupce médií žádám – doptejte se poslanců zcela jasně a konkrétně na to:
- z čeho berou jistotu, že předmětné ustanovení § 38/7 hovoří pouze o případech jimi zmíněných (tedy převod protilátek lidem, kteří již mohou být v inkubační době daného onemocnění), když text předmětného ustanovení je zcela obecný a nijak toto nekonkretizuje. Naopak pouze odkazuje na zákon o ochraně veřejného zdraví – a ten upravuje jednotlivé druhy očkování všeobecně, zdaleka ne jen to zmíněné pasivní, ale i veškerá další preventivní (pravidelná) očkování.
- co jim (poslancům) tedy brání upravit navrhované ustanovení tak, aby z něho bylo jasně zřejmé, jakých úkonů se týká (např. úplné vypuštění § 38/7 a doplnění „pasivního očkování“ do § 38/1)
Teprve odpovědi na tyto otázky mohou poskytnout uklidnění veřejnosti, že poslanci vědí o čem hlasují a že lest ministerstva prokoukli. Případně se u některých prokáže, že jsou pro vynutitelnost ačkoli to neumějí obhájit. To vše by ale měl občan – volič skrze média vědět.
Závěrem bych ještě chtěla uvést, že zužovat problematiku očkování pouze na medicínskou stránku (jak také s oblibou poslanci činí) je chybné, neboť ve stejné míře se jedná také o problém lidsko-právní. Nebo-li se tím chce říci, že státní orgány ve všech vyspělých zemích dospěly k úsudku, že rozhodnutí lékařů o nezbytnosti určitého typu zákroku (zde povinného očkování) musí podléhat právu na nedotknutelnost osoby. K tomuto slouží právě Úmluva o lidských právech a biomedicíně, která připouští toto právo omezit jen z prokazatelně závažných důvodů.
K ověření, že česká legislativa podmínky Úmluvy nesplňuje není třeba žádné odborné vzdělání. Jestliže je nařizováno očkování např. proti nepřenosnému tetanu (jímž nemocný nemůže nikoho dalšího ohrozit) pak je zřejmé, že až dosud nebylo zkoumáno zda jsou schvalovány opravdu pouze nezbytná očkování jak Úmluva požaduje.
K tomuto pro ilustraci doporučuji srovnání počtu povinných očkování ve vybraných zemích EU, které lze nalézt v analýze vypracované Ligou lidských práv zde:
http://www.llp.cz/_files/file/publikace/Analyza_ockovani.pdf
Z ní jasně vyplývá (viz níže citovaná tabulka), že v ČR je počet povinných očkování nedůvodně nadužíván, neboť zdejší nákazová situace není nijak dramaticky horší než ve zmíněných státech (nemáme např. 20X vyšší výskyt nemocí než v Německu aby se dalo říci že u nás je důvod k nezbytnosti opatření prolamujícího výjimku z Úmluvy).
Přeji pěkný zbytek dne
