ODHALTE TAJEMSTVÍ SVÉHO TĚLA

Autopatie je sice nová metoda, ale v historii se běžně používala ve veterinářství. Působí celostně a odstraňuje příčiny disharmonie v organismu. Je postavena na základech homeopatie, nepoužívá však homeopatické léky, ale vysoce zředěné sekrety léčené osoby (sliny, moč, výkaly, krev),které ve své jemnohmotné formě rezonují s jejím jemnohmotným centrem a vracejí  ho na vibrační úroveň odpovídající zdravému tělu i mysli. Předpokladem autopatie totiž je, že naše zdraví i jeho poruchy mají původ v naší astrální (spirituální) oblasti, a že každý máme svou individuální vibrační strukturu, kterou se odlišujeme od ostatních lidí. Proto jsme na tělesné i duchovní úrovni navzájem různorodí

Urinoterapie je preventivní a léčebná metoda, kterou lidstvo používá od nepaměti. Objev antibiotik a předsudky sice tuto metodu potlačily, ale v současnosti zažívá své znovuobjevení v celém světě, kde je běžnou záležitostí. Moč (urina) je přesným obrazem stavu organizmu, proto se používá ke stanovení diagnózy.

Obsahuje látky, které tělo vyloučilo jako nepotřebné v danou chvíli a jejich "znovupoužitím" formou urinoterapie se organizmus obohacuje obrannými látkami, netoxickými a bez vedlejších účinků. Urina totiž překvapivě snadno zabijí některé viry. Účinkuje proto jako přirozená vakcina na řadu neduhů.

"Rady dávat smíte, ale nikomu nevnucujte postupy".  F. de la Rochefoucauld

Zpracovala ing. Tatiana Flanderková

Autopatie se v historii běžně používala ve veterinářství.

Autopatie je nová celostní metoda harmonizace organismu.  V podstatě jde o použití  vlastních tělesných tekutin či tkání pacienta při odstraňování potíží  jeho těla i mysli.

Stejné léčí stejným

Léčivé  účinky vlastní moči byly známy v Indii již dávno. Také autovakcíny, používané třeba  při léčbě alergií, působí na tomto principu. Zcela novou kvalitu však přinesl Hanhnemannův vynález homeopatického ředění substancí. Generace homeopatů totiž potvrdily, že  zvláštním způsobem vysoko ředěná látka může výrazně zvýšit  své léčivé schopnosti, ba že může léčit v takovém stavu i ta látka, která v surovém stavu žádné léčivé účinky nemá. Někteří  američtí homeopaté devatenáctého století doporučovali homeopaticky potencované, vysoko zředěné lidské sekrety podle pravidla „equalia equalibus curantur“, stejné  léčí stejné. Známý homeopatický lékař J.H. Allen z Indiany například vyjádřil v roce  1894  názor, že léčba stejného stejným „není ničím jiným než nejvyšší fází similima v tom nejvyšším slova smyslu."  Místo aby bylo léčeno „podobné podobným“, což je základ homeopatie, léčilo se tedy  také stejné stejným. Je však třeba říci, že použití „stejného“ bylo zaměřeno v historii homeopatie převážně symptomaticky, podle názvů a projevů  lokálních nemocí a k celostní léčbě mělo většinou hodně daleko.

Jeden z nečetných záznamů minulosti o autopatické léčbě nám zanechal francouzský klasický homeopat Julian v knize Nosodes. Popisuje, že na dovolené, kde  (jak omluvně vysvětluje) neměl k dispozici žádné léky, byl povolán k muži s ošklivým oparem. Píše: "Léze byla umístěna na levé straně tváře. Puchýřky a vředy se šířily na čelo, tvář a horní ret, sliznice levé nozdry a horní část patra byly také postiženy,  stejně jako oteklé levé oční víčko s puchýři a spojivka." Měl horečku 38.8 ° C a puls zrychlený. Nemocný trpěl nespavostí, zvracením a silnou bolestí hlavy. Dr. Julian připravil preparát z výtoku z vředu na patře. Potencoval  jej ve vodě na 6. centesimální, čili velmi nízkou  potenci, poslední potenci smísil s lihem. Tento preparát podával zpočátku každou půl hodinu. Nejdříve se bolesti zvýšily, ale druhý den již ustupovaly, zvracení přešlo a vrátil se dobrý spánek. Již druhý den se opar zmenšil na polovinu a zmizel otok. Za několik dní zbyly jen zdravě vypadající strupy.

Třináctá komnata homeopatie

Velmi zajímavá je také zmínka francouzského lékaře  Bon Hoa v článku o Carcinosinu  pro British Homoeopathic  Journal (česky v časopise Homeopatie). Jeho poznámka má pro tuto tematiku zcela typicky jen jednu větu: "Některým pacientům, kteří reagovali na Carcinosin, ale jejichž zlepšení trvalo jen krátce, byla ku prospěchu auto-izopatie, kdy podávám jedinou dávku Faryngeální hlen 30."  Tato věta  by si, když se nad ní zamyslíme, zasloužila rozvést do tlusté a úctyhodné knihy, která by mohla přinést mnoho prospěchu nemocným. Naznačuje totiž, že potencovaný, patrně obyčejný nepatologický vlastní hlen,  přinášel celostní efekt na zdraví patrně většině osob, které jej užily. 

Avšak ještě nikdy v historii homeopatie až dosud (jak napovídají  zdroje jako software Reference Works nebo internet) nebyla v žádné práci, ať knižní či časopisecké,  autopatie soustavně pojednána. Zmínky o ní jsou vždy jen kusé. Vždy tvořila jakousi třináctou komnatu homeopatie, kam se vstupovalo jen opatrně a tajně. Je otázka, zda příčinou bylo to, že s ní až dodnes nikdo neměl systematickou zkušenost,  že nebyla atraktivní výrobcům léků ani vydavatelům knih, že se zdála ve stoletích technické složitosti a komplikovanosti až příliš jednoduchá, nebo že nebyly správně použity zásady  celostní léčby a proto docházelo k omylům a selháním. Možná to byly právě  tyto vlivy, které bránily lidem, aby vyřešili své chronické problémy – a možná i nějaké další důvody, nebo zcela jiné. Na tom nezáleží. Postačí, když řekneme, že nyní, na začátku Vodnářského věku a 21. století,  konečně uzrála doba k tomuto nesmírně efektivnímu způsobu zlepšování zdraví, dávajícímu dříve zcela netušené možnosti.

Jedním z podstatných technických důvodů, proč nemohla být autopatie široce používána, byla vždy obtížná dostupnost preparátů, vyrobených z vlastních tělesných tekutin osoby, která měla být uzdravena. Autopatické preparáty z krve vyrábělo jen velmi málo lékáren v Anglii i jinde, a to se značnými omezeními. Např.  v londýnské Ainsworths Pharmacy mi řekli, že mají dlouhou tradici ve výrobě těchto preparátů pro veterináře a jejich klienty.  Sdělili mi rovněž některé své dlouholeté zkušenosti, například,  že potence (stupeň ředění) preparátu má být pokud možno vysoká. Avšak – tyto preparáty nemohou zasílat za hranice, patrně v souvislosti se zpřísněnými pravidly ohledně virové bezpečnosti. O tom, že se tato léčba potencovanou vlastní tělesnou tekutinou v Anglii již dlouho úspěšně  praktikuje u zvířat, svědčí i zmínka (opět stručná) ve Veterinární homeopatii Dr. Macleoda.

Homeopatie se zabývá hledáním takové substance v přírodě, např. v tělech rostlin a živočichů, která (povýšená  specifickým ředěním vodou do jemnohmotné sféry)  co nejvíce rezonuje s jemnohmotným (dle materialistů nehmotným) vibračním organizačním  systémem,  nadřazeným mysli i hmotnému tělu, Hahnemannovou dynamis, Kentovým a Swedenborgovým  vnitřním člověkem. Substance, rezonující s tou jemnou kreativní částí  člověka, která v každém okamžiku života průběžně  vytváří a formuje mysl i hmotné tělo a jejíž porucha znamená nemoc a zvýšené utrpení.  Čím je substance svou frekvenční charakteristikou blíže k pacientovi, tím úspěšnější je celostní léčba.  Logicky z toho vyplývá, že vezmeme-li substanci nikoliv z hada (Lachesis) či  ropuchy (Bufo), nebo z cizího lidského těla ( Psorinum, Carcinosinum, Medorrhinum atd.), ale přímo z pacientova těla, a povýšíme ji  ředěním vodou do jemnohmotné sféry, bude rezonance  kreativního centra ( dynamis) s preparátem stoprocentní a je více než srovnatelná s působením velmi přesně vybraného homeopatického  léku.

Autor článku: Mgr. Jiří Čehovský, http://www.alternativa.cz, http://www.autopatie.cz, www.homeopatie.cz

Zpracovala ing. Tatiana Flanderková