ODHALTE TAJEMSTVÍ SVÉHO TĚLA

 Canisterapie (pojmenování vzniklo v ČR) je název pro metodu pozitivního psychosociálního afyziorehabilitačního působení na potřebné osoby, prostřednictvím speciálně vedeného a cvičeného psa nebo feny (canis = latinsky pes).

Canisterapie má vliv na psychologickou a sociálně-integrační stránku člověka. Kontakt se psem představuje účinné rozptýlení pro lidi trpící psychickými poruchami, depresí nebo pro ty, kteří se prostě cítí opuštěně. Například v domovech pro seniory nebo v dětských domovech, kde je pes pro děti kamarádem a tvorem, o kterého se musí starat, a tak se lépe srovnají se ztrátou rodičů.

V ústavech pro mentálně a fyzicky postižené pes tvoří součást rehabilitace, protože napomáhá procvičování některých částí těla. Velmi významnou a úspěšnou metodou je polohování.

Uplatňuje se také jako pomocná psychoterapeutická metoda při řešení různých situací v případě, že jiné metody nejsou účinné nebo použitelné. Canisterapie zná tyto formy: aktivace,terapie, edukace a krizová intervence

Metoda a její účinky[editovat]

Canisterapie má vliv na psychologickou a sociálně-integrační stránku člověka. Vliv je tedy zásadně dvojí – psychosociální a fyziorehabilitační. Kontakt se psem představuje účinné rozptýlení pro lidi trpící psychickými poruchami, depresí nebo pro ty, kteří se cítí opuštěně. Canisterapeut může psem aktivovat myšlení, paměť, komunikaci, učení se (mluvenou řeč, neverbální projevy atd.) ale i motoriku (chůzi, pohyb paží, rukou a prstů atd.). Formou terapie – po stanovení si cíle s klientem – lze úzce spolupracovat s logopedem, fyzioterapeutem, pedagogem, psychologem, ergoterapeutem, gerontologem, psychoterapeutem, zdravotním personálem atd.

Canisterapii lze úspěšně zařadit do okruhu sociální rehabilitace. Vykonavatel této činnosti však musí mít kompetence v oblastikynologie a etologie psa i sociálních dovedností (komunikace s lidmi, empatie, zvládání krizových situací, náhled do psychologie člověka, znalost diagnóz zejména cílové skupiny, kterou psem ovlivňuje apod.).

Polohování[editovat]

Technika polohování v canisterapii značí zejména dvě techniky – polohování relaxační a polohování rehabilitační. V obou případech speciálně trénovaného psa na tuto techniku „přikládáme“ pokud možno k odhaleným částem klientova těla, které chceme stimulovat = prohřát, uvolnit, aktivovat, aby si je klient uvědomil. Pes má fyziologickou tělesnou teplotu oproti člověku o cca 1,5–2 stupně Celsiavyšší. Dochází k prohřátí a hlubokému prožitku čití v místech kontaktu se psem (tj. v ohybu kolenou, boky těla klienta ležícího na zádech či na břiše, záda klienta ležícího na boku, plosky nohou, šíje, tvář a temeno…). Ideální je obložit klienta více terapeutickými psy.

Největší výsledky jsou vidět u lidí trpících svalovými křečemi (spasticita) nebo třesem. Polohování je pro psa velmi namáhavé, nemělo by trvat déle než 15–25 minut v kuse. Běžně se výsledky polohování začínají projevovat již po 7. až 12. minutě. Úkon by měl probíhat v teplém, klientovi i psu příjemném prostředí bez rušivých vlivů (ruch – pohyb, pach, zvuky), jinak nemá účinnost. Tato technika byla poprvé zveřejněna a popsána v ČR – v Brně, českými canisterapeuty.

Metoda polohování existuje ve fyzioterapii již od 50. let 20. století. Jde o to, že pokud se postižený klient nemůže hýbat, musíme jím pohybovat my, abychom zabránili vzniku proleženin, blokaci a procvičili svaly. Pes v polohování nahrazuje polštáře, které klienta podpírají, díky své teplotě působí na klienta velmi příjemně a díky dýchání psa se většinou zklidní i dech postiženého. Při polohování dochází k velkým zlepšením, největší výsledky jsou vidět u lidí trpících svalovými křečemi nebo třesem.

ZDROJ:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Canisterapie