NEMOC JAKO CESTA
Klasická medicína namlouvá pacientům, že jejich příznak nemoci je vlastně jen náhodnou událostí, jehož příčinu je potřeba hledat ve funkčních procesech. Její hlavním problémem je fakt, že klade rovnítko mezi příznakem a nemocí. Je to stejné, jako kdybychom tvrdili, že rozsvícená červená kontrolka v autě ukazující stav benzínu je probléme špatného elektrického obvodu, nikoli indikátorem prázdné nádrže.
Do našeho těla se promítají informace našeho vědomí. Porušením harmonie (na úrovni informace) se to následně projeví ve formě nemoci. Tyto příznaky si vynucují naší pozornost, ať se nám to líbí a nebo ne. Naše nemoc je signálem toho, že naše vědomí (mysl) není v harmonii.
Člověk je nemocný především proto, že mu chybí jednota. Nemoc dává člověku šanci, obrátit se a změnit pohromu v záchranu. Proto musí zastavit svůj boj (vše s čím bojujeme, zaměřováním své energie vlastně nevědomky posilujeme). Místo toho je potřeba jen pozorovat a slyšet. Slyšet poselství své nemoci, co nám říká.
Přiznej si skrz nemoc co Ti skutečně chybí a učiníš svůj příznak zbytečným.
Konflikt je vlastním motorem života. Každé potlačení konfliktu je útokem na dynamiku života. Ne nadarmo je pravdou, že tam, kde jsou exploze psychické nejsou exploze fyzické.
Nemoc znamená především poctivost, poctivost sám k sobě. Nemoc nemilosrdně odhaluje skrytá zákoutí duše člověka. Každá prožitá nemoc je krokem ke zrání, k moudrosti duše.
Lidé chtějí pořád něco ve svých životech měnit, ale nechápou, že jediné co je po nich žádáno je, aby pozorovali. To je největší moudrost života, vše pozorovat takové jaké to je. Bez identifikace s tím, je potřeba si zachovat rovnováhu (myslet na to, že nic není dobré či zlé).
Jakékoli utrpení lze nejlépe přemoci tím, že ho přijmeme. Nevyhýbat se, nýbrž se vykoupit prožíváním. Proto je potřeba neustále bořit naše strnulé postoje a hodnotové systémy, abychom došly k poznání, že žádné zlo (ani dobro) neexistuje. Jednota stojí mimo polaritu.
Inspirováno knihou: R. Dahlkeho NEMOC JAKO CESTA
