MUZIKOTERAPIE
Hudba je zřejmě nejstarší, nejsložitější a po všech stránkách nejfantastičtější evoluční dědictví, které máme". F. Koukolík
Hudba léčí. Problém je v tom, že jen některá.
Vlastimil Marek je jedním z nejvýznamějších představitelů české new age. Řadu let se intenzivně zabývá teorií hudby, hrou na nejrůznější nástroje a muzikoterapií.
Zatímco zmínky v Bibli, v pohádkách, v řeckých pověstech či v Talmudu popisují případy, kdy ten či onen mýtický hrdina hrou na svůj hudební nástroj vyléčil své bližní z té či oné nemoci, naše současná hudba schopnost léčení těla či duše, tedy svou původní vlastnost, ztratila. Myslíte, že byla náhoda, že řecký bůh Apolón byl bohem hudby, ale zároveň i lékařství?
Během více jak čtvrt století své muzikantské a později terapeutické praxe jsem ale zjistil, nejprve na vlastní kůži, a pak na reakcích stovek účastníků mých kurzů, že to není tak docela pravda. Hudba léčí. Problém je v tom, že jen některá. Navíc jsme přestali zpívat. Nezníme. Nepoužíváme toho, co nám dala příroda. Nemoc, a bohužel většinou jen její fyzické příznaky, léčíme, až když vyvrcholila, ale to je často dosti pozdě. Co když je to všechno poněkud jinak, než jak nám říkají?
Co když jsou skutečně všechno samé frekvence, a frekvence, čili zvuk, jsou všechno? Věda dnes například potvrdila „slovo boží“ tím, že zjistila, že podstata všeho, atomy, jsou formou energie, tedy frekvence. Na počátku bylo Slovo, a to slovo je přece zvuk, tedy frekvence. Domyšleno dále, i naše těla jsou energie a frekvence. Žijeme v moři vibrací a i my jsme mořem vibrací. Souhrn energetických frekvencí, kterým se vyznačuje naše konkrétní tělo, je jakýmsi zvukovým podpisem každého z nás. Kdybychom se dokázali naučit zvládat individuální vzory těchto frekvencí, zvládli bychom i veškeré tělesné i emoční problémy. V zásadě veškeré formy léčení ovlivňují frekvenční systémy těla: teplo je forma frekvence, barva je forma frekvence, zvuk, čich, vibrace, homeopatické léky, léčivé rostliny a dokonce i tabletky jsou ve své podstatě formami frekvencí. Experimenty prokázaly, že například opakované vystavení pokusné osoby frekvencím určité substance vyvolá odpovídající tělesnou reakci, přesně jako když onu substanci podáme. Masáže, chiropraxe, cvičení, léčení rukama atd., to vše jsou jisté formy frekvenčních interakcí.
Vidíme frekvence světla, a ty jsou pak ve formě elektro-chemických impulsů přenášeny do mozku. Slyšíme zvukové frekvence, ale ty jsou pak ve formě elektro-chemických impulsů přenášeny do mozku k interpretaci. Cokoliv jakkoliv vnímáme je přijímáno mozkem ve formě stejných mozkových frekvencí. Jsme-li tedy sestaveni (i tělesně) z frekvenčních vzorů, pak je tedy logické, že se například z toho nám nejdostupnějšího zdroje frekvencí, lidského hlasu, snažíme získat informace o těle. Hlas je zdrojem zvuků, uši zvuky vnímají. Hlas a uši tvoří diagnosticky výjimečně výhodný dynamický systém, který dokáže vnímat tělo v pohybu. Jsou-li frekvence těla, díky nějaké nemoci, bolesti nebo stresu, změněné, chaotické, chaos se objeví i v otisku lidského hlasu.
Již před mnoha lety jsem si byl tedy nucen položit otázku: „Co když tedy chyba není v hudbě samotné, ani v nás, ale spíše a jen v tom, jakou hudbu, v jakém ladění, rytmu, kde a jak ji posloucháme, a také v tom, jak ji vyučujeme?“ Indové tvrdí, že člověk je tvor ještě nedokonalý, a harmonii (akordy), si nezaslouží. Klasická indická hudba pracuje jen s melodií a rytmem. Co když jsme tím, že jsme začali soutěžit, kdo rychleji a emotivněji zahraje co nejvíc not, sice získali instrumentální virtuozitu, ale ztratili jsme léčivost? Co když si zatím „harmonii“ (rozuměj: hudbu, jak ji v současnosti v její symfonické formě preferujeme), právě tak jako atomovou energii, nezasloužíme? Chceme ovládat světa, ale nezvládáme sami sebe.
Jinými slovy, co když je chyba prostě v tom, že to, co posloucháme, sice nazýváme hudbou, ale z hlediska harmonizace a léčení těla a duše je to jen, co se týče léčivosti zvuků, zpěvu a hudby, jakási vývojová „slepá ulička“? Co když je celá řada skutečných příčin současného dosti negativního stavu naší společnosti zapřičiněna něčím, co na první pohled s ekonomickými, politickými či sociálními problémy nesouvisí – například tím, že jsme přestali zpívat? Jak snadná, laciná a efektivní by pak byla cesta k nápravě věcí lidských.
Dnes už začínáme vědět, proč naše „západní“ a současná hudba v naprosté většině „neléčí“, a opačně, jaká hudba a za jakých podmínek léčí. Pojďme si tedy ve smyslu rčení „Nemůžeš z pasti, dokud nevíš, že jsi v ní“, nejprve objasnit, proč naše hudba (pro snadnější pochopení mám tímto termínem v této knize na mysli onu tak převládající „současnou, západní“ hudbu) z hlediska terapie nefunguje.
„Naše“ hudba ohromuje, ohlušuje, pracuje s emocemi, baví, soutěží a vydělává peníze, ale neléčí.
Autor článku: Vlastimil Marek
Zdroj: http://terapie.az4u.info/cs/alternativni-terapie/terapie-pomoci-smyslu/muzikoterapie/uvod-vlastimila-marka.html
