ODHALTE TAJEMSTVÍ SVÉHO TĚLA

Marcus Aurelius(121-180) je neobvyklým zjevem ve starověkém písemnictví. Proslul jako římský císař (16 1-180) a zároveň filozof. Vládl ve velmi neklidné, krizové době, plné válečných konfliktů s barbarskými kmeny, jež útočily na římskou moc. Při výpravě na sever proti Markomanům se r. 179 dostal až na území dnešního Slovenska do oblasti Trenčína. Byl velmi vzdělán a literárně činný. Jeho filozofickou orientaci významně ovlivnilo studium děl stoika Epiktéta

Dochovala se od něj mj. latinsky psaná korespondence, ale největšího ohlasu dosáhl soubor jeho řecky psaných krátkých filozofických úvah a poznámek, jež si pořizoval během válečných výprav. Byly nazvány Ta eis heauton (Τά είς έαύτον), česky Hovory k sobě. V nich osobitým způsobem shrnul své myšlenky o lidském údělu a smyslu existence, s maximálním důrazem na etické otázky. Zdůrazňuje v nich pomíjivost lidského bytí, neustálou změnu, vznik a zánik, a odvolává se na princip přirozenosti, na předurčenost všech živých bytostí a jejich rovnost.

zajímavost: Děj amerického filmu GLADIÁTOR, ověnčení několika Oskary, se odehrává právě za této doby a císař (filozof) Markus Aurelius je ve filmové zpraování zavražděn svým synem Comoden právě proto, aby se správcem říše nestal jeho nejbližší -generál Maximus (mmj. je to jeden z bých oblíbených "sladkých" filmů)

Hovory k sobě patří k nejúspěšnějším titulům Antické knihovny.

http://valamir.imess.net/mantoni.htm

Autor spisu se narodil 26. dubna roku 121 v Římě jako M. Annius Verus. Byl synem M. Annia Vera a Domitie Lucille. Otec zemřel již roku 130 a následujících osm let byl budoucí císař vychováván svým dědem M. Anniem Verem. V roce smrti svého děda dosáhl kvestury. Byl adoptován císařem Antoniem Piem a byla mu dána císařova dcera Faustina. Byl vychováván doma v soukromí výbornými učiteli (mezi učiteli filosofie vynikal např. stoik Q. Iunius Rusticus), na něž vzpomíná v 1. knize svého spisu. Od roku 146 se stal fakticky spoluvládcem císaře Antonia Vera a na trůnu stanul 7. března 161 jako M. Aurelius Antoninus spolu se svým adoptivním bratrem Luciem Verem († 169). V letech 163 - 166 bojoval úspěšně na východě s Parthy, ale jeho vojsko při návratu z těchto končin zaneslo do většiny říše morovou nákazu, kvůli níž se vylidnily rozsáhlé oblasti říše. Až do své smrti, 17. března 180, bojoval ve třech válkách s Markomany, Kvády, Germány a Sarmaty, kteří napadli severní hranice říše. Boje se odehrávaly i na území Slovenska, jak o tom svědčí nápis na skále v Trenčíně.

Spis Hovory k sobě (Ta eis heauton) se skládá ze dvanácti knih, které byly napsány právě při tažení proti Kvádům v oblasti kolem Dunaje a dokonce i snad na našem území. Každá kniha se skládá z jednotlivých, různě dlouhých, uzavřených myšlenek. Jsou to zápisky, které jsou směřovány právě jeho vlastní osobě - je to uvědomení i sebe sama, svých slabostí. Je to snaha dodat si sebedůvěry v těžkých životních zkouškách, snaha uzavření se do sebe a zamyšlení se nad základními životními otázkami. M. Aurelius se ztotožňuje se stoickým názorem na svět, je ovlivněn především Epiktétem z Hierápole (50-135). Bývá tak zařazován spolu s Epiktétem a dalším velkým římským stoikem, Senecou mladším (4 př. Kr. - 65 po Kr.) do tzv. nové stoy.

Vesmír není podle stoického filosofa a císaře chaotický shluk částic, které by do sebe bez příčiny narážely. Je uspořádaný (4.27), je jako dokonalá živá bytost o jediné hmotné podstatě a jediné duši (4.40), podobný uspořádanému státu (4.3). Vesmír se řídí rozumem (6.1), který vše řídí, určuje a seřazuje (5.30). Vše se děje podle jeho záměru (7.75), vše je předem určeno. Vesmír jakési velké tělo (7.13) jehož je všechno, tedy i my, součástí (10.6). V rámci této obrovské přírody, vesmíru, vše se sebou souvisí a vše na všem závisí (7.9) a všechno, včetně nás se brzy přemění v jinou část vesmíru a sám už je přeměněn z jiné (5.13), z jedné látky se tudíž tvoří nové a nové věci, živočichové (7.23). Nemůže tedy ani nic zmizet (8.18), vše se rozkládá a zase skládá.

Tento proces přeměňování se přitom stále opakuje, takže se stále děje totéž (6.37). V tomto obrovském vesmíru má pak všechno své místo, nic tu není zbytečně, přestože se nám to nelíbí nebo nás to obtěžuje (6.36). Všechno tedy má své místo a vyplývá jedno z druhého (6.38). Každá věc má přitom nějaký přirozeností daný účel, jehož se musí držet (6.40) a každý musí být se svým úkolem, posláním spokojený, neboť mu to tak bylo určeno (6.43).

Z takovéto přesně uspořádané struktury vesmíru vyplývá i to, že se budeme snažit tuto strukturu napodobit a zejména si ji uvědomit. Proto je nutné jednat rozumně a nedělat nic zbytečného (4.2), ale v souladu z přirozeností a hlavně ztotožnit sebe sama jako nedílnou součást toho vesmírného celku a jako shluk určité látky (2.2), který bude dále přeměněn v něco jiného.

Člověk je složen ze tří komponentů: z těla, duše a rozumu (12.3, 3.16). Pokud duše poznává pravdu, má tvar dokonalé koule (11.12). Naše duše je ale jen součástí jedné obecné duše, která je roztříštěna v mnoho bytostí (12.30). Existuje koloběh duší a těl, čili převtělování (4.21) Člověk si má uvědomit tři vztahy - k vlastnímu tělu, božské příčině, bližním (8.27).

Je důležité vědět, že je vše už dávno přichystáno, vše je determinováno (4.26), takže je pošetilé se svému osudu vzpírat a bránit Kérám v jejich práci (4.34). Život a vůbec všechno, co můžeme vidět kolem sebe se stále opakuje (6.37), ačkoli se tvářnost světa se mění, jako když se na pobřeží překrývají vrstvy písku (7.34). Je tudíž nesmysl se všemu divit (12.13), protože nic není nesmysl, nic není zbytečné, neboť kdyby tomu tak bylo, nebylo by toho. Proto ani život není zbytečný a je holý nesmysl přemýšlet o to, že nejlepší by bylo se vůbec nenarodit (11.6). Zná-li člověk minulost je mu jasná i budoucnost (7.49). Nejdůležitější je přítomnost (8.44), protože to, co vidíš tady za chvíli vůbec nemusí být (12.21). Sláva nemá pražádný význam (7.6), protože bylo již tolik lidí, ve své době snad významných, (8.25, 8.31), na které si teď už nikdo ani nevzpomene.

Člověk si nemá nic nalhávat, nedívat se na pravdu přes růžové brýle. Například si můžeme na rovinu říci, že se v podstatě živíme mrtvolami (6.13). Člověk si má zachovat určitou hrdost, má stát vždy sám zpříma, nikoli vzpřimován (3.12,7.12). Na druhé straně je potřeba zachovávat určitou skromnost, skromně přijímat a zříkat se bez reptání (8.33) . Člověk se má věnovat zodpovědně své práci a nečekat obdiv ani soucit (9.12).Člověk se nemá nechat ovlivňovat statky a poctami (1.15), doufat v jejich dosažení a v rozšíření své moci. Má se naopak uchýlit v sebe sama a být spokojen s tím, co má (4.25). Taky by neměl myslit na to, co nemá, jako by to už měl (7.27). Člověk nejlépe pracuje tak, že si uvědomí, proč tu kterou věc dělá a soustředí se nejlépe na to, co je na tom nejdůležitější (8.5). Chyby, kterých se lidé dopouští, jsou dělány z nevědomosti (7.22). Když se nám nějaká věc nelíbí, tak ji nemáme používat, nenadávat ani se na ní nemstít. (8.50).

Člověk se musí smířit se svým osudem a nenaříkat na to, jakých pohrom nebyl ušetřen, co vše mu schází, ale umět se radovat z vlastní statečností, s jakou tento úděl snáší (4.49). Člověk si musí také plně uvědomit své poslání, svůj úkol a pomáhat při výstavbě světa tím, co je mu určeno (5.1). Musí si také naučit myslet objektivně, nebrat vše pouze vzhledem k sobě samému, ale uvědomit si, že není-li poškozen celek, obec, pak ani je mu se nic zvláště špatného nestalo (5/22, 5.35) a naopak: co neprospívá roji, neprospívá ani včele (6.54)

Je nutné si uvědomit, že smrt může přijít naprosto kdykoli, proto se má jednat tak, jako by chyběla do konce již jen chvilka (2.1-5, 2.9, 2.11-12). Je lépe tedy nedělat nic zbytečného a vykonat co nejdříve to nejdůležitější. Smrt je zcela přirozená fáze života, je to přeměna do jiného stadia (9.3), stejně jako změna dítěte v mladíka a muže. Tato přeměna přece nebolela (9.21) - nebude bolet ani smrt, tím spíše, že zemře-li člověk, nemá už žádné cítění, takže ho ani nemůže nic bolet (8.42). Život je jako plavba na lodi: nastoupil jsi, musíš tedy i vystoupit (3.3).

Pokud člověka postihne nějaké neštěstí, člověk by si neměl ptát, proč se to stalo zrovna jemu, ale spíše si uvědomit, že to, co se mu stalo, stalo se už mnoha jiným (7.28). Nikdy se také nestává to, co by nebylo možné snést (5.12, 8.46), proto by se každý měl sám sebe zeptat, co je vlastně na té věci tak nesnesitelného (8.36). Náš strach totiž není zapříčiněn samotnou událostí nebo věcí, ne, bojíme se jen svého názoru na ni (8.47). Člověk by si měl co nejčastěji udržovat více méně dobrou náladu, vždyť hněvivý výraz je zcela proti přírodě (7.24).

M. Aurelius si uvědomuje, že člověk je součástí společnosti a měl by proto umět se s ostatními lidmi vycházet. Lidé přece jsou stvořeni kvůli sobě navzájem (8.59). Každý je jedinečný a nikdo nemůže nikomu zabránit, aby žil podle své přirozenosti (6.58). S lidmi se má jednat upřímně, nesnažit se stále číst podtext, který možná ani neexistuje (3.4). Důležité je si uvědomit, že každý jedinec jedná podle svého rozumu a svých pravidel, ačkoli se zdá, že mi to dělá škodu, je třeba člověka takto pochopit (5.25, 7.26). I kdyby ses zbláznil, ten člověk bude stále jednat stejně podle svého rozumu (8.4, 9.18, 9.27, 9.42). Není od věci se tedy zamyslet nad tím, jakým způsobem přemýšlí druhý člověk, se kterým jednáme (7.62, 8.14) a proč jedná právě tím jedním způsobem (10.37). Vůle rozdílných lidí jsou si totiž nezávislé (8.56). Proto si musíme uvědomit, že ten druhý nemůže přijít k témuž ve stejném čase. Rozumný člověk se přece nemůže pozastavovat nad tím, že někdo nebyl schopen na něco přijít, protože je to zkrátka dáno odlišným způsobem jeho myšlení (5.38). Pokud tedy s někým jednáme, měli bychom se před vyvozováním závěru nad jeho slovy pořádně zamyslet (7.4).

Pomáhat je třeba bez zbytečných slov, ochotně a komukoli (3.12). Ačkoli se nám pomoci nechce z jakéhokoli důvodu, zamysleme se nad tím, poškodí-li nás to nějak. Shledáme že vlastně ne, tak pročpak bychom nepomohli (6.26). Člověk by měl spíše poradit, pomoci, než neplodně kritizovat a pomlouvat (6.27). Totéž platí ale i obráceně, nesmíme se stydět přijmout pomoc (7.17).

Člověk si musí dobře uvědomit, co je správné a stát si za tím, nesmí se bát kritiky a diskuse (4.12), musí umět pozorně si poslechnout a vyhodnotit dobré rady (6.21). Pokud někomu pomůžeme a uděláme dobrý skutek, nerozkřikujme to, nedělejme z toho hrdinský čin (5.6). Pomáhat si by přece mělo být samozřejmé. I k těm, kteří se nám zdají nerozumní se nechovejme opovržlivě, ale velkodušně, důstojně a nezávisle (6.23, 8.30).

Nemá-li nás někdo rád, je to v podstatě jeho věc, takže se s tím nemáme snažit nic dělat. Mělo by se ale žít tak, abychom k nenávisti nezavdávali příčinu (11.13). Nemá smysl se chovat ke zlým lidem, tak jak se oni chovají k ostatním (7.65). Někdy je přece lepší druhým raději uhnout z cesty a neoplácet za každou cenu zlo zlem, neboť to k ničemu nevede (6.20).

V první knize autor vzpomíná osoby, které na něho měly během jeho života nějaký blahodárný vliv, které ovlivnily jeho způsob a nahlížení života. Hovoří o svých nejbližších příbuzných a o svých učitelích a vychovatelích. Nikoli nezajímavá je pasáž, ve které jsou vypočítávány vlastnosti a způsob jednání Antoniova adoptivního otce, Antonia Vera, který je zde představen jako osvícený panovník, který důstojně a svědomitě plní své státnické povinnosti, ale umí se chovat i mezi obyčejnými lidmi. Nakonec spisovatel děkuje bohům za všechny dary, kterých se mu v životě dostalo, že směl poznat právě takové lidi, které poznal, že strávil dosavadní život tak, jak náleží.

Z této knihy je cítit, jaký význam ukládal M. Antonius vzdělání. Můžeme tu sledovat, že člověk je utvářen už odmalička chováním svých rodičů, lidí kolem sebe a když má již dostatek rozumu, musí být sám schopen si z nabízených vědomostí a zkušeností vybrat to, co považuje za nejužitečnější a nejvhodnější pro svůj další život. Proto by se vlastně měl člověk sám pokusit se vyzvat k aktivnímu pozorování okolí, aby se brzy naučil ve světě orientovat a pochopit, jakými zásadami se má řídit. V poděkování bohům lze spatřovat v díle často opakovanou výzvu ke spokojenosti s osudem. Bohové by přece měli vědět, co činí a kdyby tomu tak být nemělo, asi by se to vše nestalo. Filosof jim děkuje nejen za to, čeho se mu dostalo, ale i za to, co neudělal, čemu měl sílu se vyhnout. Nakonec musí poděkovat i za to, že jej bohové přivedli k filosofii, nepřivedli jej k přemýšlení nad nesmysly, ale udrželi jej pěkně na zemi.

V tom je snad vidět autorovo pojetí filosofie zejména jako způsobu života, který má směřovat k tomu, aby byl člověk co nejprospěšnější svému okolí tím spíše, že je svrchovaným vládcem. Nemá tudíž smyslu ztrácet čas zabýváním se vzdálených věcí (uvedeno hvězdářství), které k samotnému životu nijak konkrétně nepomohou. Také píše o tom, že byl přiveden k tomu, aby nemařil čas spisovatelskou činností, která by jej opět odlákala od důležitých záležitostí. Císař, ale i obyčejný člověk, pokud má uspět, se má držet v reálném světě. Obecně je tato první kniha jakýmsi úvodem k celému dílu, sbírce myšlenek, na které si sám M. Antonius chtěl jistě někdy zase vzpomenout, a proto si je zapsal jakožto poznámky. V podstatě je to jakási bibliografie, přehled zdrojů nebo inspirací pro myšlenky obsažené na následujících stránkách.

Druhá kniha je uvozena výzvou, aby se člověk připravil na to, že se setká kolem sebe hlavně se špatnými lidskými vlastnostmi, které však vyplývají především z neznalosti a neschopnosti rozlišování dobra a zla. Špatný člověk tedy jakoby ještě nedospěl, nedostal se k tomu, aby si uvědomil, co je správné. Filosof dále mluví, že pokud se nám podaří tohoto dosáhnout, stáváme se neotřesitelnými. Podobně hovoří i Seneca v jednom ze svých drobnějších spisů O stálosti mudrce, tvrdí-li, že moudrý člověk, stoik, se sice zdá na první pohled, nebo spíše z vnějšího pohledu, lámán různými životními nezdary a zkouškami, sám je však povznesen nad takováto trápení, jelikož, jak připomíná i M. Antonius mnohde i dále, se stará především o svůj duševní rozvoj. A právě filosofie je právě ukazována jako ideální lék na to, aby se z toho všeho člověk lidově řečeno nezbláznil a aby byl s to se vyrovnat s životem jaký je.

M. Antonius dále hovoří o provázanosti celého vesmíru, v němž každý má své místo. Člověk by si zřejmě měl stále říkat, že všechno co dělá sám i vše, co se děje má nějaký smysl, vše se vším souvisí. Sám jsem odjakživa fascinován myšlenkou, že například nějaký bezvýznamný detail, který člověk právě pozoruje, jehož je svědkem, může mít, ač si to ještě neuvědomuje, později dalekosáhlé následky v jeho dalším životě. Je leckdy až neuvěřitelné, jak lze ovlivnit život svůj i lidí, které ani (dosud) nezná nebo ani nepozná pouhým krokem, nebo naopak neuděláním tohoto kroku.

Jiná důležitá myšlenka z druhé knihy je podle mne také zmínka o tom, že veškeré snažení nemá smysl (7), pokud nesměřuje k nějakému cíli. Proto by si snad člověk měl nejprve vytyčit nějaký směr, smysl dílčích úkolů nebo i celého života, na jejichž naplnění nebo uskutečnění pracuje. Pak se totiž nedostane k tomu, aby spadl do depresí při konečném si uvědomění absence takového smyslu ve svém životě. Člověk pak může totiž ztratit motivaci vůbec cokoli dělat. Další věc je, že si musíme uvědomit konečnost a zejména jedinečnost svého života. Vše, co činíme by tedy mělo mít nějaký smysl a měli bychom postupovat, už kvůli zmíněné provázanosti a možnosti, že je už nebudeme mít další možnost, co nejsvědomitěji.

Z třetí knihy mne zaujalo upozornění, že člověk má žít v souladu z přírodou, ale taky se radovat a kochat z všemožných tvarů, které v ní nachází. Přece právě příroda je jakýmsi dokonalým celkem, v níž všechno má svůj účel, vzpomeňme si kolikrát již přírodní tvary inspirovaly člověka k vytvoření něčeho zdánlivě nového. Radost z přírody také podle mne může napomoci k udržení životní rovnováhy, třeba potěšit svůj zrak na dnešní dobu neagresivními vjemy (až na výjimky). Je možné ale v přírodě pozorováním vysledovat jakousi alegorii našeho života, naší společnosti a konání. Třeba i toho, že smrt je jedním z průvodních bodů, určitá hranice lidského života, s čímž prostě nelze nic dělat.

Proto by právě člověk měl být v životě pozorný a důkladně vyhodnocovat svým rozumem, co se kolem něj děje. Ideál je neztrácet ani chvíli čas, ale třeba jakožto odpočinek si uspořádávat své nové poznatky (protože každý den se člověk v podstatě dovídá něco nového) a dávat je se sebou do souvislosti. M. Antonius zadává pomyslnou otázku na co zrovna myslíš? - tedy jestli je vůbec člověk s to udat, čím se právě zabývá, nebo jen tak ztrácí čas, je vypnut.

Jinou věcí je často v díle opakovaná touha po marných věcech, jako například po slávě. Nesmrtelnosti stejně nelze dosáhnout a i poslední pamětník nakonec zemře. Proto by se tedy měl člověk spíše zaměřovat na zdokonalování svého nitra, duše, rozumu než budování si nějakého věhlasu. Je pravda, že se dnes třeba zdá, že určití lidé, jako například třeba i sám autor tohoto spisu, se v podstatě svým dílem stali nesmrtelnými. Je nutné si ale uvědomit, že jakýkoli věhlas je podle mne relativní a mnohokrát slyšíme někoho hovořit o něčem, co je podle něj velice známé, věhlasné, leckdo se může domnívat, že to, co zná on, musí vědět přece každý, ale zhusta tak tomu vůbec není. Sláva, známost určité osoby, děje, události je vázána spíše na určitý okruh lidí, oblastí, epoch. Často se samozřejmě stává, že je něčí sláva uměle vytvořena nebo často cizí sláva pronikne pod jménem někoho jiného, někdy je vzato nějaké jméno nebo událost jako symbol s tím, že se vlastně zapomene na další souvislosti, další osoby, které mají třeba na tom či onom větší zásluhu.

Čtvrtá kniha je otevřena zamyšlením o přizpůsobení se životním okolnostem, což je přirovnáváno předmětům hořícím v ohni. To opět souvisí s jakousi neotřesitelností, smíření se s osudem. Člověk musí leckdy uznat, že není schopen se mnoha věcem vzepřít, a proto je rozumné se s tím, co se stalo, smířit a přizpůsobit své jednání novým podmínkám. Příklady ze života a historie nám ukazují, že často to, co se přizpůsobilo, zůstalo zachováno a naopak. Z druhé strany, podobně jako u jiných stránek stoické morálky se nám zdá, že je člověk vyzýván v podstatě k pasivitě a je odmítán jeho boj proti něčemu, co na první pohled nemůže ovlivnit.

Stoik si uvědomuje, že vše je vlastně už předem dáno, jako v řeckých tragédiích, proti osudu se nelze vzepřít a nejrozumnější je tedy spokojit se s osudem, který byl už dávno určen. Proto je zcela zbytečné se rozčilovat nebo si kazit náladu - člověk většinou ani nemůže změnit to, co se kolem něj děje. V každém případě se mu to nepodaří formou násilí. Všechno, co se děje, je zcela normální, jinak by se to přece nedálo Lze to nazvat jakousi přeměnou jedné situace, jednoho stavu do druhého. Jako určitou přeměnu můžeme chápat i narození i smrt, změnu způsobu života po jakési události, která je zhusta podmíněna vyrovnání se s touto událostí.

Nemáme si tak podle stoiků říkat, jaké štěstí, že se mi to nestalo, ale naopak jaké štěstí, že mne to nerozházelo. Z našeho pohledu tento názor může hraničit až s cynismem a právě jako cynik nebo sobec se může leckdo, řídící se takovými zásadami, zdát. Bezpochyby však umění vyrovnat se s nepřízní osudu, neztratit duševní rovnováhu, může člověka často i prostě zachovat při životě.

V páté knize je znovu opakována role určitého cílu, smyslu života, který je nezbytný, pokud chceme vůbec něčeho v životě dosáhnout. Člověk by se tak měl hlavně snažit přiřadit si ke každému konání nějaký cíl a probouzet se s tím, že vím, proč jsem se probudil, co mám ten den udělat. Veškeré konání tak má být směřováním jakéhosi díla, nějaké práce, ke které se můžeme vracet, kdykoli přijdeme na něco nového - vždyť člověk se stále učí a má co zdokonalovat. Musíme také pracovat s tím, co nám bylo bohy dáno, není radno zavírat oči před tím, že nějaké nadání máme, ale ve skutečnosti tomu tak není. Na druhé straně jistě je hloupé takového talentu nevyužít.

Člověk by se také neměl nechat ovlivňovat, rozptylovat vnějším světem. Často se nám zdá, že něco děláme špatně jen proto, že si to myslí naše okolí - může tomu tak samozřejmě být, ale někdy právě nedosáhneme svého cíle, protože příliš dbáme na jakýsi obecný názor. Také by bylo nejlepší nedělat něco jen kvůli tomu, abychom sklidili od někoho vděk, anebo vyžadovat nějaký vděk nebo protislužbu. Podle mne ale patří k dobrému mravu sám sice vděk neočekávat, ale snažit se oplatit raději vícekrát prokázanou službu. Co se týče závisti, napadá mne, že člověk závidí často proto, že nevidí často své přednosti, které vlivem společnosti nebo jen kvůli nějakému vnitřnímu pocitu přehlíží.

Jiná zajímavá myšlenka navazuje na předchozí pojetí determinace, ale zpřesňuje jej. Podle stoického názoru je tedy osud člověku dán a s událostmi, které jej mohou zaskočit, v podstatě nemůže nic dělat, neovlivní smrt svou, svých bližních, přírodní katastrofy atp. Může si však zvolit, a v tom jistá a nemalá svoboda i ve stoickém pojetí existuje, jak tento život prožije, tedy jakými zásadami se bude řídit, po jaké cestě půjde. Může si tak svůj život velice zkvalitnit, samozřejmě zejména vnitřně, ale také zhoršit a vlastně tím i zkrátit, vydá-li se po špatné cestě.

V šesté knize je připomínáno to, že každý se má hlavně věnovat svým povinnostem, každý je totiž na světě z nějakého důvodu. Povinnostem, zmiňovanému cíli snažení, se má člověk věnovat se vším úsilím. Nutno ovšem podotknout, že pro odbornou práci mají být odborníci - klademe si tedy takový cíl, jaký jsme skutečně schopni zvládnout. Tak se nemáme třeba protivit kormidelníkovi nebo lékaři, nekárat jej za to, co se jim podle našeho úsudku nepovedlo. Oni totiž by měli vědět, co dělají a kdyby už to nedělali správně, my, kteří se v tom nevyznáme, s tím stejně nic nenaděláme.

Právě tak je někdy užitečné poslouchat cizí rady, i když, jak se upozorňuje jinde, nemá člověk dbát nálad nebo názorů okolních lidí, které by mohli být chybné. Přesto i sám císař se necítí trapně, pokud poslechne cizí rady, třeba i zcela obyčejného člověk. Vždyť často se zdráháme se řídit dobrými radami kvůli pocitu, že my to přece víme lépe, nebo jen aby to nevypadalo, že nemáme vlastní názor či že je někdo chytřejší než my. Často se člověk příliš ohlíží na to, co si o něm myslí okolí. Dalo by se to vlastně chápat za jakousi zkoušku toho, jestli skutečně umíme nezaujatě poznat, to co je pro nás prospěšné, i když třeba i čas ukáže, že jsme se zmýlili.

Hodně se hovoří o ctnosti, správném chování, ale to se všechno musí člověk naučit a uvědomit si, v jakém okamžiku žije, nestarat se jen o to, co po něm zůstane, ale také umět jednat s těmi, kdo žijí kolem něho nyní. Aby člověk byl s to se správně chovat ve správnou chvíli, musí se postupně naučit nacházet ve všem jádro věci, nesoustředit se jen na nedůležité detaily, kvůli nimž nám často unikne podstata problému. Toto samozřejmě, jak se píše i dále, se týká i lidí.

Je dosti rozšířený názor, obsažený též v sedmé knize, že se stále děje totéž, dějiny se opakují a lidé jsou ve své podstatě stále tíž. Mnozí stoici se přece domnívali, že náš svět v ohni stále zaniká a obnovuje se a stále se opakuje navlas tatáž historie. Je to i pobídka ke studiu a zájmu o dějiny, které nás mohou poučit nejen o tom co bylo, ale prostřednictvím analogie i o tom, co je a snad i bude. To bylo také pohnutkou pro napsání mnoha historických děl a ve starověkých i středověkých školách byla četba historických děl vlastně také hodinami etiky a morálky.

To nás nutí k zamyšlení nad tím, že nemáme ukvapeně vytvářet svůj názor na něco, čemu dobře nerozumíme. Nejprve se musíme řádně poučit o problému a až potom se můžeme k tomu vyjadřovat. Vidíme denně, jak jsou davy lidí lákány zjednodušenými názory na věci, jimž ani sami vůdci těchto davů pořádně nerozumí. To platí snad i dvojnásob o lidech - i ty bychom se měli snažit nejprve pochopit, vcítit se do jejich situace, než nad nimi vyřkneme nemilosrdný ortel. Stejně jako v Novém zákoně se zde praví, že má člověk milovat svého nepřítele a tedy i toho kdo nám ubližuje, pokusit se přijít na to, jaké pohnutky jej vedou k jeho jednání - třeba to ani není osobní. Sami se pak máme podobným unáhlenostem raději vyvarovat.

M. Antonius se v sedmé knize svých Hovorů pozastavuje i nad dvěma Platónovými výroky. První hovoří o tom, že člověk má zůstat při svém přesvědčení, jedná-li spravedlivě, v každé situaci, není podstatné, jde-li o život či smrt, ale je-li to správné. Dnes bychom to nazvali zachováním si tváře. Zajímavější myšlenkou je pobídka podívat se na svět někdy také jakoby shůry jakožto nezúčastněný pozorovatel. Je pravda, že pak začne člověk vnímat a přemýšlet úplně jiným způsobem, nemá na očích brýle, které mu upravují zrak podle nějakých pravidel. Může objektivně vyhodnocovat jednání svého okolí a učit se na něm. Důležitá je otázka: Proč ten tohle vlastně dělá? Proč se tak dějě?

Následující knihy, podobně jako tedy kniha osmá obsahují i rozvíjejí myšlenky z předešlých knih. M. Antonius nepíše přece nějaký systematicky rozdělený filosofický celek, jedná se spíš o poznámky, které jej zrovna napadají. Zabývá se tak otázkami, které mu stále obíhají v hlavě, upravuje svá tvrzení, snaží se je třeba lépe formulovat, nahlíží do filosofických děl, které se tím vším též zaobírají. Znovu se tak hovoří o nutnosti soustředění při směřování k cíli, jehož lze dosáhnout řízením se přirozeností a ctěním přírody a přirozeností věcí. Protože přirozené, dnešním jazykem bychom řekli normální, je to, co je dobré, ctnostné. Je zde znovu ono hledání účelu u všech věcí a uvedení příkladů o tom, že také slunce či jiná přírodní tělesa a síly bez reptání dělají svou práci.

V tom se nám také příroda stává nedostižným vzorem, neboť v ní je vidět, lze poznat, že vše má svůj účel a vše je řízeno jakousi universální silou, systémem. Proto má všechno na zemi i ve vesmíru své místo, na čemž samozřejmě nic nemění, pokud se nám zdá, že zrovna nám je ta věc, ten jev na nic. V této souvislosti se nám jeví jako zcela zcestné tvrzení jako, že bez komárů by se na světě žilo lépe, protože i ti, kdyby jich nebylo potřeba, by tu nebyli. Vzpomeňme si, ač je to jakoby z jiné planety, na čínskou kulturní revoluci, která byla plná akcí typu vyhlášení války vrabcům za vyzobávání zrní z klásků. Pamětníci tak byli svědky právě oné provázanosti a smyslu všeho v přírodě, protože když byli vrabci téměř vyhubeni, nastal hladomor, protože hmyz sežral veškerou úrodu. Jiným klasickým případem je houbař, který vzteky rozšlapává muchomůrku, protože je nejedlá - ta ale za to přece nemůže, že zrovna tomu houbaři se nehodí. M. Antonius uvádí hned několik podobných příkladů ze života.

Stoická filosofie chce vést člověka ke ctnosti a dobru cestou leckdy jakési askese - zdrženlivosti. Člověk se má povětšinou vyhýbat rozkoším, které jej mohou zkazit a rozladit jeho pozornost, kterou má upírat ke své duši, ke svému vnitřnímu zdokonalení.

Stejné myšlenky jsou rozvíjeny i v deváté knize, kde je opět zmiňována neotřesitelnost. Člověk má být vlídný ke druhému člověku za každých okolností a nenadávat na někoho, třeba jej pouze nechápe. I takový člověk, který se nám zdá zlý, zbytečný, není hoden utracení, i on má na světě své místo. Naopak M. Antonius hovoří o tom, že vlastně není chyba toho člověka, že má takové vlastnosti, ale tvoje, že ty jsi nečekal, že takový bude. Údiv je tedy vlastně nepřipravenost. O smíchu se prý tvrdí, že se také člověk vlastně vždy směje sám sobě, že byl tak hloupý, že tu reakci, děj, pointu nečekal . Takový člověk nebo podobně nepříznivé události a děje přece existují nezávisle na nás a kdybychom se zbláznili, tak to třeba jinak nebude. Jako jediný možný útok císař uvádí snahu o pomoc, vysvětlení zcela v klidu svého názoru tomu zlému člověku.

Filosof opět připomíná, že člověk je přece tvor společenský a zdrženlivost tedy neznamená, že by se člověk měl zcela uzavírat před lidmi. Vždyť tak by jim nemohl být vůbec nijak prospěšný. Duše pak přirozeně hledá spřízněnou duši, a proto si každý hledá nějakého přítele.

V desáté a jedenácté knize jsou další poznámky mimo jiné k probraným tématům provázanosti celého světa, který je řízen určitým řádem, s nímž je třeba se ztotožnit a zachovávat jej, protože by jinak nic nefungovalo. Člověk si má taky uvědomit svou člověčí povahu a v mezích možnosti potlačovat své zvířecí pudy. Mluví se o tom, že člověk má být především kritický sám k sobě, nekázat o dobru a ctnostech, pokud sám takový není. Jak přece může radit někomu v něčem, co z vlastní zkušenosti vlastně nezná. Měl by se umět ubránit svodům okolního světa, vždyť i ve válce je něco zvířeckého, to s čímkoli skutečně lidským nemá co dělat. Vzorem správně jednajícího člověka je zde spatřován Sókratés, který se skutečně pídil především po tom, jaký je člověk uvnitř a nedbal tolik na vnější stránku.

Autor také stále nepřestává obdivovat tajemnou sílu přírody, i když většinu jejích pochodů nikdy nepochopíme, alespoň si můžeme uvědomit tím lépe její dokonalost a nesnažit se nad ni, jak se děje v posledních letech, vyvyšovat. Podle Pythagorejců tak máme hledat inspiraci i například ve hvězdách, jejichž harmonii můžeme obdivovat. V jedenácté knize je znovu také připomínána spjatost člověka s ostatními lidmi a vůbec s celým světem. Příkladem toho je větev, která umírá, je-li odříznuta od druhé větve - tím je přece oddělena od celého stromu. Jestli tedy člověk, dalo by se také říci, ublíží jednomu člověku, jakoby ublížil celku a také vlastně sobě. člověk tedy má skutečně žít dobře vzhledem ke svému vlastnímu svědomí, ale i vzhledem k ostatním lidem a celku, má se chovat jako plnohodnotná součást většího celku - vesmíru nebo státu, k němuž je sám vesmír často přirovnáván.

Dvanáctá kniha je poslední a opakují se v ní myšlenky z celého díla. Vzhledem k tomu, jak již bylo řečeno, že člověk by měl každý den pracovat tak, jako by to byl jeho den poslední, nemělo by se nic dělat zbytečně a být stále připraven. Nebýt podle slov M. Antonia jako šermíř, který je po ztrátě meče bezbranný, ale jako zápasník, jehož zbraně jsou jen jeho pěsti, takže je vždy připraven k boji. Uznává se, že každý člověk se může zmýlit, je to zcela přirozené a to si člověk musí uvědomovat jak v jednání s ostatními, tak i při posuzování sebe sama. Leckdy ale spíše poslouchá, co mu o něm radí jiní, místo toho, aby se zamyslel nad sebou samým sám. Ono zmíněné vcítění se do člověka, které předpokládá možnost jednání s ním, se jinak dá vyjádřit tím, že se člověk musí naučit hledět ostatním přímo do duše a neztrácet čas s posuzováním obalu. Z lidské podstaty je možné ovlivnit právě jen rozum, zbytek tělo a živočišná podstata, je dána předem, ale rozum, ten je možno vzdělávat, upravovat.

Musíme využívat všechny schopnosti, jež nám byly poskytnuty a nestěžovat si na málo času. Vždyť se neposuzuje, kolik měl kdo času, ale jak jej využil. Sám se domnívám, že nelze hovořit o tom, že někdo nemá čas. Čas je cosi, co běží zcela nezávisle na nás a je zcela naše věc, jak s ním budeme pracovat. Čas je vždycky, je se s ním musí správně zacházet. Pokud se nám skutečně zdá, že času nemáme, chybu není v čase, ale v něčem jiném.

M. Aurelius jako osvícený panovník a stoický filosof se snažil vyrovnat se s neklidnou dobou ve které žil a s nástrahami osudu, kterým musel čelit. Sám sobě si radí postupovat pokud možno ve všech situacích klidně a nenechat se zviklat. Lze mu přičíst jen k dobru, že se snažil nejednat unáhleně, ale rozvažoval nad smyslem jakéhokoli svého konání. Myslím, že jeho názor na život by mohl inspirovat i dnešního člověka, který se stále za něčím pachtí, směřuje k vyšším cílům, ale zapomíná se tak věnovat důležitým věcem. Kvůli maličkostem vznikají celosvětové konflikty. I v globálním měřítku se lze zamýšlet nad tím, proč má ten který jedinec, nebo skupina právě takový názor, jaké jsou její pohnutky k jejímu konání. Je škoda, že se snažíme tolik věcí stále více zjednodušovat a rozlišovat to co je normální a nenormální, co je dobré a co špatné, často podle toho, jak se nám to řekne, či jaký pohled má nejvíce příznivců.

 zdroj textu: